Zavřít
Stáhnout
Černění / Brunýrování
Díly z černé oceli jsou minimálně chráněny proti korozi. Tento proces se proto obvykle používá ke zlepšení stability při skladování nebo z dekorativních důvodů. Když jsou obrobky umístěny v horkém uhlíkovém roztoku, chemická reakce vytváří směsnou vrstvu oxidu sestávající z FeO a Fe2O3 s maximální tloušťkou 1,5 μm. Přesnost rozměrů je zachována. Konverzační vrstva je odolná proti teplu až do 300°C a je odolná proti otěru a ohýbání, ačkoliv je příliš pórovitá, aby poskytla odpovídající ochranu proti korozi. Tato ochrana může být dosažena pomocí dodatečných povlaků, u nichž černění působí jako základní nátěr. Proces je standardizován podle DIN 50938.
Chromování
Vrstvy chrómu o tloušťce od 8 do 10 μm slouží k dekorativním účelům a společnost Elesa+Ganter je dodává v lesklé nebo matné podobě. Jde o galvanický proces. Ionty chrómu jsou obsaženy ve vodném roztoku se základem z kyseliny chromové. Obyčejně je nutná kombinace vrstev, v níž chróm vždy tvoří horní vrstvu. Například společnost Elesa+Ganter používá dvouvrstvé chromování s niklem jako první vrstvou a chrómem jako horní vrstvou. Používá se i třívrstvý proces. Zde je první vrstvou měď, druhou nikl, a poslední vrstvou je chrom. Chromování je relativně nákladný proces, kladoucí vysoké nároky na bezpečnost při práci a ochranu životního prostředí díky elektrolytům na základě chromu(VI). Alternativní elektrolyty na bázi netoxického chromu(III) jsou stále ve fázi zkoušek.
Elektrolytické leštění|
Tento elektrochemický proces snižuje hrubost povrchu a odstraňuje nečistoty, mikro trhliny a mikrostrukturální vady nerezových dílů. Obrobek se umístí do lázně obsahující elektrolyty pro konkrétní materiál a tvoří anodu, z níž je po zavedení stejnosměrného proudu odstraněna tenká vrstva kovu. Elektrolytické leštění funguje v mikroměřítku a odstraňuje hrubé výstupky obrušováním hran, díky němuž je elektrolytické leštění ideální i pro odstraňování otřepů. Tento proces je jemný vůči struktuře, jelikož nedochází ani k tepelnému ani mechanickému namáhání. Vedle dekorativních účelů se elektrolyticky leštěné prvky používají např. v chemickém průmyslu a potravinářství, stavbě nádob nebo v lékařských technologiích.
Eloxování
Eloxování je jednou z nejpoužívanějších metod povrchové ochrany hliníkových obrobků. Při této povrchové ochraně se používá proces eloxování, v rámci nějž je povrch komponentu elektrolyticky oxidován – horní vrstva se přemění na stabilní směs oxidu Al2O3. Změna parametrů procesu umožňuje měnit tloušťku vrstvy v rozsahu 5 až 25μm a umožňuje organické, anorganické nebo elektrolytické barvení. Povrchová ochrana probíhá v elektrolytických nádržích, kde obrobek tvoří anodu a kyselina sírová nebo šťavelová tvoří katodu. Obyčejně se používá stejnosměrný proud, který slabě proudí mezi elektrodami. Ionty vodíku, vytvářené v rámci tohoto procesu, stimulují elektrochemickou korozi povrchu hliníku, během níž se uvolňuje atomární kyslík, který reaguje s kovovým hliníkem a vytváří tvrdou vrstvu oxidu. Eloxování se používá především k zvýšení odolnosti hliníkových obrobků vůči korozi. Přidání barviv do vrstvy Al2O3 také umožňuje trvalé barevné značení komponentů nebo jejich vizuální zvýraznění – např. pomocí červené barvy.
Galvanizace
Tento obecný pojem označuje různé procesy pro nanášení vrstev čistého zinku na ocel. Ve všech případech je cílem co nejdéle chránit podklad vůči korozi. Galvanické zinkování, nejčastěji používané společností ELESA+GANTER, využívá lázeň, v níž elektrolyt spojuje obrobek, který tvoří katodu, s anodou, tvořenou čistým zinkem. V závislosti na parametrech procesu se může tloušťka nanášené vrstvy pohybovat v rozsahu od 2,5 do maximálně 25 μm. Proces, standardizovaný podle normy DIN 50979, je především vhodný pro ochranu drobných dílů proti korozi. Zinek, který je většinou přítomen na povrchu, může být vystaven korozi v závislosti na podmínkách prostředí a je proto chráněn následnou pasivací, která brání korozi zinku (bílá rez). Mimo to ošetření vhodnými roztoky neobsahujícími chrom(VI) vytváří vrstvu chromanu, která výrazně zlepšuje odolnost vůči korozi pozinkování. V tomto kroku procesu lze také přidávat barviva.
Nano-pasivace
Tento proces poskytuje výjimečně dobrou ochranu tlakově litých zinkových dílů proti korozi s minimální tloušťkou vrstvy. Pasivační vrstva je pouze 0,3 až 0,5 μm tlustá a neovlivňuje přesnost rozměrů. Společnost ELESA+GANTER obyčejně používá antracitově zbarvenou vrstvu. Pasivace se skládá z vrstvy chromu(III) a krycí vrstvy, skládající se z nano částic SiO2, které mají autoregenerační vlastnosti. Pokud dojde k poškození povrchu až na kovový podklad, mobilizované částice SiO2 migrují skrz potenciální rozdíly do nechráněné oblasti a uzavírají vrstvu. Nano pasivaci lze provést rychle a úsporně procesem nástřiku nebo ponoření – jde také o dobrý základ pro následné další povlaky, jako je práškové lakování.
Napařování oxidů
Tento proces slouží k následnému ošetření tvrzených slinutých dílů, na něž nelze použít potahování černých oxidem pomocí slaného roztoku. oxidu o tloušťce cca 1 μm. Parní nanášení oxidu zvyšuje odolnost vůči korozi jen v malé míře.
Niklování
Tento výraz je společným označením různých procesů, které slouží k nanášení niklu na kovový podklad. Niklování se dělí především na galvanické a chemické niklování. Při galvanickém niklování dle DIN EN ISO 1456 se ionty niklu ukládají z elektrolytu přivedením elektrického napětí. Vytvořená vrstva má stříbřitou barvu s lehkým žlutým nádechem a je odolná vůči vodě a ředěným kyselinám a zásadám, ale nechrání proti ztrátě lesku. Ochrana proti korozi, je zajištěna jen v omezené míře jelikož vrstvy, které mají tloušťku méně než 25 μm, jsou obyčejně porézní a tedy náchylné vůči důlkové korozi. V tomto ohledu jsou odolnější vícevrstvé systémy s horní chromovou vrstvou. Oproti tomu chemické niklování není elektrochemickým procesem. Jde o redukční reakci povrchu dílu v elektrolytické lázni, v níž se tvoří jednolitá, neporézní vrstva niklu. Konečným výsledkem je velmi dobrá ochrana proti korozivním látkám, dobrá odolnost vůči oděru a vysoká tvrdost – včetně dílů se složitými tvary s vnitřním povrchem. Niková vrstva vytvořená tímto způsobem umožňuje pájení a není feromagnetická.
Práškové lakování
Práškové potahování, také známé jako potahování plasty, obyčejně znamená elektrostatickou variantu procesu. Prášek, skládající se z pigmentovaného termoplastického polymeru nebo reaktivního pojiva, tvořeného epoxidovou pryskyřicí, polyesterovou pryskyřicí, nebo akrylovou pryskyřicí, se nanáší na obrobek. Uvnitř rozstřikovací trysky prášek dostává negativní elektrostatický náboj, proudí podél linií pole k uzemněnému obrobku a dosahuje až do jeho zadní části. Elektrostatický náboj snižuje nadměrný rozstřik a zajišťuje přilnutí prášku až to tepelného spojení. Vlastní uzavřená a homogenní vrstva, s tloušťkou v rozsahu od 100 do 200 μm, se vytváří teprve v tomto kroku. V závislosti na typu prášku jsou vrstvy vysoce odolné, vodotěsné a odolné vůči korozi. Lze je vytvářet také v mnoha barvách. Práškové potahování je velmi populární díky snadnému a automatickému procesu a úspornosti.